Je to právě lesnictví a zemědělství, které je schopno velké množství uhlíku ukládat. Udává se až o 24-27 % celkových světových emisí (IPCC, 2014).
V této souvislosti je třeba vysvětlit zkratku LULUCF (Land use, Land-use change. And Forestry (v češtině Využití krajiny, změny krajiny a lesnictví). LULUCF zahrnuje procesy uvolnění, ale i pohlcování skleníkových plynů, které se týkají změn v používání krajiny, jako jsou změny v lesních ekosystémech, zemědělských plochách, mokřadech a dalších typech krajiny, a jak tyto změny ovlivňují emisní bilanci skleníkových plynů. Jeho hlavní složky jsou:
Využití krajiny (Land Use) - Popisuje způsob, jakým je krajina v současnosti využívána, například pro zemědělství, lesnictví, urbanizaci nebo rekreaci.
Změny využití krajiny (Land-Use Change) - Odkazuje na procesy, při kterých dochází ke změnám v používání krajiny, jako je například změna lesních ploch na zemědělské plochy nebo naopak. Takové změny mohou ovlivnit schopnost krajiny absorbovat nebo uvolňovat skleníkové plyny.
Lesnictví (Forestry) - Součástí LULUCF je také lesnictví, které se zaměřuje na správu a ochranu lesů. Lesy hrají klíčovou roli v regulaci změny klimatu, protože fungují jako pohlcovače uhlíku (absorbují CO₂).
LULUCF je součástí mezinárodních klimatických dohod, jako je Pařížská dohoda, a jeho monitorování a řízení je klíčové pro dosažení cílů v oblasti zmírnění změny klimatu. V rámci těchto dohod se země zavazují snižovat emise skleníkových plynů, a to i prostřednictvím udržitelných postupů v oblasti využívání krajiny a lesnictví.
Můžeme tedy konstatovat, že zemědělství a lesnictví mají obrovský potenciál tento plyn ukládat v půdě a případně také v biomase. Klíčovým procesem přispívajícím k ukládání uhlíku je fotosyntéza, ve které je CO2 vázán do organických sloučenin. Uhlík se tak ukládá do biomasy, což v případě dřevin může být i na desítky let nejen do živých stromů, ale i výrobků ze dřeva. V případě zemědělství je na rozdíl od lesnictví potenciál uložení CO2 v biomase poměrně omezený, nicméně narůstající podpora a popularita agrolesnictví, případně zalesňování ploch s velmi nízkou produktivitou představuje potenciál významnějšího navýšení této složky.
Druhým obrovským potenciálním úložištěm uhlíku je půda, která je největším terestrickým zásobníkem uhlíku. V půdě se vyskytuje jak v anorganické formě, což jsou zejména karbonáty (uhličitany jako např. vápence, dolomity), tak zejména v organické formě vzniklé rozkladem a přeměnou rostlinných zbytků, odumřelých živočichů či exkrementů hospodářských zvířat. Anorganickému uhlíku, který není součásti organické hmoty, se logicky věnuje daleko méně pozornosti, i když z pohledu jeho vázání v půdě samozřejmě má rovněž svůj význam. V praxi se zkouší například aplikace čedičové moučky do půdy, která vede poutání CO2 za vzniku anorganických sloučenin uhličitanu vápenatého či uhličitanu hořečnatého.